Improovio

ŽIVOT NA VLNĚ

Vždy jsem rád pozoroval surfaře na moři. Líbí se mi, jak vyčkávají, až přijde jejich vlna, naskočí na surf a vezou se na vlně tak dlouho, jak jen je to možné. Když se zaměříte na chování surfaře jedoucího na vlně, můžete vidět volnost, svobodu a naprostou koncentraci. Vidíte život v přítomném okamžiku. Není možné být myšlenkami úplně mimo, když se chcete udržet na vlně. Je potřeba se soustředit. Jen tak je surfař schopen využít energii pro jízdu, jíž mu voda nabízí. V čem nám může být surfař a jeho vlna inspirací na cestě životem? Na to se zaměříme v dalším článku.

TEXT: LUKÁŠ EDER

Energie z prostředí

V životě to může být podobné jako na vlně. Také můžeme využívat energii, kterou čerpáme z prostředí. Jenže abychom něčeho podobného byli schopni, nemůžeme se jen tak plácat na hladině a čekat, že nás vlna sama sveze. Taková vlna, ta nás může také pořádně semlít a v nejhorším případě i připravit o život. Aby se tak nestalo, potřebujeme se soustředit a koncentrovat. Podobně jako surfař na svém prkně. Bohužel se nám to ale často v životě nedaří a někteří z nás už jsme životem pěkně semletí.

Na cestě životem snadno přicházíme o pozornost. Vstupujeme do obrovského množství rolí a v mnoha případech už ani sami nevíme, proč jsme si některé z nich zvolili. Zato ale chceme být v každé z nich těmi nejlepšími.

Znáte ale snad nějakého olympijského sportovce, který by se postavil na vrchol vítězů ve všech kategoriích? Jen si vzpomeňte na úspěch Emila Zátopka. Jak se zapsal svými výkony do lidské historie. Ale Emil Zátopek byl mistrem stále jen v jedné disciplíně – v běhání, ačkoliv v několika kategoriích. Něco takového se dá ještě pochopit. Ovšem když například Ester Ledecká získala na zimních olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu dvě zlaté medaile, pomalu celý sportovní svět padl do úžasu. Jak je možné, že je někdo schopen vybojovat zlato v super-obřím slalomu alpského lyžování a o týden později ovládne paralelní obří slalom na snowboardu? Kde se v té mladé dívce z Prahy vzal stejně velký talent pro tak rozdílné disciplíny?

Nečekaný úspěch české sportovkyně vzbudil mnoho otázek, údivu, ale také očekávání pro další roky. Být mistrem ve dvou disciplínách ve vrcholovém sportu vnímáme jako něco nemožného a mimořádného. Ale snažit se být mistrem v desítkách disciplín běžného života nám přijde zcela normální.

Množství rolí, do kterých se během života rozhodneme vstoupit, nemusí být až tak velký problém jako to, jak velká očekávání a výsledky si v každé z nich usmyslíme. Aby vrcholový sportovec alespoň jednou v životě pověsil na svůj krk zlatou medaili, stojí ho to léta úsilí a dřiny. Musí se plně koncentrovat a soustředit na cestu k vysněnému cíli. Jakmile na své cestě přijde o pozornost a bude tříštit svou energii všemi směry, těžko se stane opravdovým mistrem. V současné době, plné rozptylujících a potěšujících prvků, je náročné udržet pozornost a soustředit se během cesty životem na to opravdu důležité. Snadno přicházíme o svou vlastní energii, kterou investujeme do nesčetného počtu rolí, a tak nejsme schopni být jako surfař na prkně, který využívá energii, jíž mu voda nabízí. Naopak se snadno stáváme obětí samotného prostředí. V ten moment můžeme být jako surfař, kterému došly síly, a tak ho voda svou silou stáhla ke dnu. Jako by z nás něco naši energii vysávalo. Jako by něco zhášelo plamen, jenž pohání náš vnitřní motor. Pak už je jen otázkou času, než dojde k úplnému vyhoření. Pokud se ovšem sami nerozhodneme včas takovému vyhoření předcházet. Úspěchu a vítězství lze určitě dosáhnout také bez pocitu vyhoření, který si už v moderní společnosti našel své místo.

Jak pochopit vyhoření

O syndromu vyhoření toho již bylo napsáno mnoho a jako čtenář tohoto magazínu o něm jistě neslyšíte poprvé. Na toto téma existuje řada názorů. Někteří lidé tvrdí, že pojem syndrom vyhoření je pouhým výmyslem moderní doby – rozmar manažerů a podobně. Samotný syndrom vyhoření byl poprvé popsán americkým psychoanalytikem německého původu, H. Freudenbergerem, v roce 1974, a to v jeho článku s názvem Staff Burn-out. Ovšem jako nemoc byl syndrom vyhoření prohlášen Světovou zdravotnickou organizací (WHO) až v roce 2019. Dnes jsme se naučili vyhořením označovat stavy naší osobnosti, které s opravdovým syndromem vyhoření mají pramálo společné. Kvůli čemuž je tato vážná nemoc mnohými lidmi ve společnosti

zlehčována.

Opravdový syndrom vyhoření, o kterém mluví také WHO, bychom neměli brát na lehkou váhu. Stejně tak bychom jej ale neměli tabuizovat, mít z něj obavy nebo dělat, že je to téma, které se nás netýká. Nemoc je označována jako důsledek neustálého nezvládání stresu a tlaku. I díky tomu se spousta světových firem začala snažit, aby se jejich zaměstnanci za každou cenu vyhnuli stresu. Je to ale správná cesta? Není mnohem účinnější a prospěšnější pro každého z nás pochopit, proč vlastně dnes zažíváme vyhoření a proč je to tak důležité téma? Vybral jsem šest vzorců chování v moderní společnosti, které mohou přispět k pocitu vyhoření. Najdete se v některém z nich?

1. Zaměřujeme se na výkon. To s sebou přináší i naše doba. Všichni chceme stále víc. Chceme růst na planetě, která neroste, a to nás neustále dostává pod tlak. Chceme víc peněz, lepší výsledky, víc úspěchu... A tento systém nás dostává do permanentního tlaku.

2. Nezvládáme stres. Stres ale není něco, co neznáme. Naopak určitá míra stresu nám může být i prospěšná. Stres je s námi od začátku – vyrostli jsme s ním jako lidstvo. Celou dobu nás nutil k akci. Problém je v dnešním stresu, který se nepopsatelně liší od stresu našich předků. Ti se obávali o své přežití (od divokých šelem až po úrodu). My dnes zažíváme stres našeho ega, společenského postavení... tedy permanentní. Stres našich předků nebyl neustálý. Ke stresu jsme vedeni dobou.

3. Jsme neustále online. Jeden z důvodů, proč se neustále vystavujeme stresu. Jedeme na dovolenou, ale neodpočineme si – trpíme neustálou potřebou informovanosti, čímž sami sebe strkáme dál pod další tlak.

4. Neznáme sami sebe. Mnoho z nás vyrůstalo v prostředí, ve kterém okolí (rodiče, učitelé...) neustále opakovalo, jak máme žít, co máme dělat, jak se máme učit, co je perspektivní, jak být šťastní a úspěšní... Nikdy však nepadla otázka, co chceme dělat. Kým vlastně jsme a kým se chceme stát? Položili jste si někdy tuto otázku? Pokud se nad takovými otázkami nikdy nezamyslíme, může nás to dovést až ke stavu, že se řadu let utápíme v zaměstnání a práci, která nám není souzena, co nás nebaví – což vede jednoznačně k vyhoření.

5. Nevíme PROČ. Když neznáme smysl naší práce nebo dlouhodobě děláme něco, aniž bychom věděli proč, vysává to z nás energii. Mnoho podnikatelů a firem se snaží u svých zaměstnanců předejít vyhoření tím, že jim odstraňují stresující prvky z jejich prostředí. Nebylo by ale lepší cestou dodat prvky, které budou naopak energii doplňovat?

Například tím, že zaměstnancům představí vizi firmy nebo se budou zajímat o jejich potřeby a činnosti, které jim dávají v životě smysl.

6. FOBO (fear of better option). Máme až příliš mnoho možností. Mnohdy jsme až paralyzováni množstvím možností, ze kterých si neumíme vybrat – což nás dostává do stresu. Příkladem může být obyčejný výběr podlahy do nového bytu nebo obkladů do koupelny. Zákazník přijde s nějakou představou do obchodu a myslí si, že tam bude trávit nanejvýš pár desítek minut. Když je ale postaven před tak velký výběr a množství variant, snadno odchází z obchodu po několika hodinách naprosto vyčerpaný. Dalším zdrojem možností jsou jistě i sociální média. Ta nám dodávají stovky podnětů a možností každý den. Díky tomu vidíme, že můžeme získat něco lepšího v budoucnu, a můžeme mít obavu rozhodnout se pro to, co máme možnost získat nyní.

5 fází k vyhoření

Je vám některý ze zmíněných vzorců chování blízký a možná si tak říkáte, jestli už kvůli tomu také nejste na cestě k vyhoření? Dobrou zprávou je, že člověk nedojde k vyhoření ze dne na den. Je to proces, který se můžeme naučit vnímat, a díky tomu můžeme pochopit, kdy a jak začít vyhoření předcházet. Syndrom vyhoření nemusíme jen chápat jako nemoc, proti které bychom měli bojovat. Jednotlivé fáze můžeme vnímat jako začínající vážný stav, který prozrazuje, že potřebujeme v životě změnu.

Ostatně všechny nemoci jsou jen důsledkem toho, že děláme něco špatně. A každá má své symptomy. Nejen vyhoření. Ignorovat příznaky nemoci (i syndromu vyhoření) nikdy našemu stavu dlouhodobě nesvědčí. Pochopit celý proces vyhoření nám může pomoci jeho pět fází znázorněných v grafu vpravo, kde jedna osa představuje naši energii a druhá čas.

První fáze – NADŠENÍ

Kdykoliv začínáme s něčím novým – nový byznys, nová vize, cvičení... V první fázi máte obrovské množství energie a touhu dosáhnout cíle a tato touha vyvolává nadšení. Typický úkaz jsou tzv. „ledňáčci“ v posilovně. Lidé, co nadšeně začnou cvičit, ale nevidí rychlé výsledky, a proto jsou nespokojeni a nadšení pomalu opadá. A tak se pomalu dostávají do...

Druhá fáze – STAGNACE

Začneme stagnovat. Stále do posilovny chodíme, ale už přemýšlíme, zda to má vůbec smysl. Přestává nás to bavit. Výsledky se vlastně ještě nedostavily, a my už jsme otrávení. Dokonce nás ty nezjevené výsledky mohou dostat do třetí fáze.

Třetí fáze – FRUSTRACE

Cvičení jsme věnovali moře času, neviděli jsme žádné výsledky, a tak nemáme energii. Už dál nechceme chodit cvičit, popřípadě cvičíme z donucení. Výsledky se horší a to nám znovu ubírá energii. Až nastane fáze číslo čtyři...

Čtvrtá fáze – APATIE

Už je nám to jedno. Ať si každý dělá, co chce, nás to nezajímá. Přestáváme věřit ve vlastní schopnosti, nebo že jsme schopni něco ovlivnit. Budoucnost vnímáme pesimisticky. Problémy jsou pro nás trvalé a nemáme možnost je změnit. Když vytrváme v tomto stavu dlouhodobě úspěšně, přesuneme se do páté fáze.

Pátá fáze – VYHOŘENÍ

Zde nás čeká jen totální vyčerpání. Pokud takto vyhoříme jen na cestě za jedním cílem – například v posilovně –, tak jednoduše vzdáme svůj cíl a možná se topíme ve výčitkách. V případě opravdového syndromu vyhoření (stejně jako u nemoci) lidé mnohdy končí i v psychiatrických léčebnách, v některých případech na nemocničním lůžku v komatu, na pokraji smrti (o případech sáhnutí si na život nemluvě).

Jak to celé zvládnout?

Pět fází vyhoření můžeme zažít v jakékoliv oblasti našeho života. Ve vztazích. V práci, v podnikání, ve studiu, v umění, ve výchově dětí, stavění domu... ve všem.

Ve které fázi bychom měli začít přemýšlet, že děláme něco špatně a že bychom měli něco změnit? Odpovědí je fáze číslo 2. Jakmile začínáme pociťovat, že nadšení opadlo a dostavuje se úbytek energie, měli bychom to vnímat jako osobní signál – zdvižený ukazováček, že právě tento běh až do páté fáze odstartoval. A měli bychom začít přemýšlet nad změnou.

Pokud už máme signály a dostáváme se do některé z fází vyhoření, jak to celé zvládnout? Podstatné je pochopit signály VČAS a být schopni VČAS reagovat nějakou změnou. Hlavní zásadou, jak udržovat svůj vnitřní plamen, by se mohlo stát: Mít velké vize, ale realistické cíle. Někteří lidé oplývají obrovitými ambicemi. Obrovská vize nás nalije neskutečným množstvím energie. A protože máme veliké vize, dáme si i velké cíle, kterých je ale těžké dosahovat. Může trvat, než uvidíme výsledky, a my se můžeme začít propadat do fází vyhoření. Proto je nutné, aby cíle byly drobné a realistické, ale především aby nám dávaly smysl a byli jsme si schopni u každého z nich odpovědět na otázku PROČ.

Jednoduše bychom se měli snažit být jako surfař na prkně, který se veze na mořské vlně. Přesně tak vypadá opak vyhoření. Je to VÁŠEŇ – LÁSKA –NADŠENÍ. Přesně tato tři slova můžeme hledat v naší životní vlně, a dokud budeme schopni tato tři slova v životě nacházet, povezeme se na vlně, která nikdy nekončí. Věřím, že vám další stránky tohoto magazínu pomohou ke dvěma věcem. Za prvé naleznete všechna tři slova své životní vlny a za druhé najdete i způsob, jak o svou vlnu nikdy nepřijít.