ANDREW CARNEGIE

MUŽ, KTERÝ OBJEVIL FILOZoFII ÚSPĚHU

Doposud je mnohými považován za muže, který byl za svůj život schopen získat největší jmění v moderní lidské historii. Průmyslník ANDREW CARNEGIE byl nejen obchodníkem a podnikatelem. Stal se především mecenášem a filantropem, který svůj život zasvětil vzdělání, knihám a filozofii úspěchu ve jménu dobra ve společnosti.

TEXT: LUKÁŠ EDER

Ztělesnění amerického snu

Bylo mu 13 let, když jeho otec Will a matka Margaret prodali všechen svůj majetek, aby si pro celou svou rodinu rezervovali cestu do Ameriky. Psal se rok 1848, když Andrew Carnegie se svým o osm let mladším bratrem a rodiči opustili rodné Skotsko, aby se vypravili hledat nový život do země neomezených možností. Tehdy připluli do New Yorku, ale odsud pokračovali dál a usadili se na předměstí Pittsburghu.

Mladý chlapec Andrew Carnegie pracoval od svých 13 let. Začínal v bavlnárně, ale o rok později byl najat jako posel pro telegrafní společnost. Zde se naučil ovládat telegraf, a díky tomu byl povýšen na operátora. S touto dovedností následně získal práci u Pensylvánské železnice, kde se poznal s majitelem společnosti Thomasem Scottem. Ten si Carnegieho vážil za jeho pracovitost a spolehlivost, ve 24 letech jej povýšil a stal se jeho mentorem. Mladý Carnegie byl poháněn svými ambicemi a prahl po vzdělání, kterého se mu dříve nedostávalo. Později, během svého staří, když se z Carnegieho stal nejbohatší muž planety, projevil vděčnost za svůj úspěch plukovníku Jamesovi Andersonovi, který otevřel v Carnegieho městě knihovnu. Do ní umožnil volný vstup všem pracujícím chlapcům. Knihy z této knihovny poskytovaly Carnegiemu přístup ke vzdělání, díky kterému ve své kariéře rychle postupoval. 

Se svým úspěšným podnikáním se už tehdy stal Andrew Carnegie ztělesněním amerického snu.

Soustředil se zejména na rozvoj svých obchodních dovedností a svou první investici provedl na doporučení svého mentora, majitele Pennsylvania Railroad Company. Carnegieho matka tehdy zastavila u banky dům, aby mohl její syn investovat prvních 500 dolarů. Investice se zdařila, ale Carnegie nezůstal jen u ní a již ve třiceti letech nashromáždil své obchodní zájmy v železárnách, železnicích a na ropných vrtech. Tehdy také založil svou první společnost a sám se začal podílet na výrobě oceli. Soustředil se na stavbu mostů a výrobu kolejnic, po kterých byla tehdy největší poptávka. A díky tomu postavil největší společnost pro výrobu oceli na světě, slavnou Carnegie Steel Company.

Se svým úspěšným podnikáním se už tehdy stal Andrew Carnegie ztělesněním amerického snu. V roce 1901 mu bylo 66 let, když své průmyslové impérium prodal finančníkům ze skupiny JPMorgan za 480 milionů dolarů. Toho dne vznikla slavná United States Steel Corporation a Andrew Carnegie se stal nejbohatším mužem na světě.

Cesta filantropa

Slavný průmyslník se do lidských dějin zapsal mnohem víc jako filantrop a mecenáš. Zastával názor, že muž, který umírá až příliš bohatý, umírá zneuctěn, a proto se rozhodl veškeré své jmění rozdat ve jménu dobra. Svou cestu filantropa zahájil již v roce 1870, a když uzavřel sňatek se svou ženou, musela podepsat předmanželskou smlouvu, ve které souhlasila s Carnegieho úmyslem rozdat během svého života prakticky celé své jmění. Dva roky po svatbě napsal Andrew Carnegie dílo Evangelium bohatství, kde vyjádřil svůj odvážný pohled na bohaté jako na správce svého bohatství, kteří by jej měli využívat více pro blahobyt lidí ve společnosti než pro svou extravaganci. 

Prostřednictvím své filantropie vracel do společnosti to, co mu kdysi dal jeho mentor Thomas Scott a co se měl příležitost naučit jako mladý pracující chlapec v knihách. Nejrůznějším organizacím rozdal nad 350 milionů dolarů a postavil nad 2 500 knihoven nesoucích jeho jméno. Také je díky tomu často označován za „patrona knihoven“.

Říká se, že Carnegie měl pro podporu knihoven dva hlavní důvody. Prvním z nich bylo jeho přesvědčení, kdy věřil, že kdokoliv, kdo má přístup ke vzdělání a touhu učit se, může dosáhnout stejného úspěchu jako on sám. A druhým důvodem bylo, že prostřednictvím svých otevřených knihoven dával novým imigrantům příležitost získat kulturní znalosti o jejich zemi. Netajil se však tím, že první důvod byl pro něj samotného významnější, když ve svých vzpomínkách vyjádřil vděčnost obchodníkovi ve výslužbě, plukovníku Andersonovi. Ten kdysi dal mladému chlapci přístup ke vzdělání a sám Carnegie na jeho chválu napsal: „Je to jen nepatrná pocta, která dostatečně nevyjadřuje pocit vděčnosti, jež cítím za to, co udělal Anderson pro mě a mé vrstevníky. Vlastní zkušenost z mládí mě přivedla k tomu, že není produktivnějšího využití peněz pro rozvoj dobra u chlapců a dívek, kteří již v sobě mají ambice a schopnosti toto dobro rozvíjet, než je otevření veřejné knihovny ve společnosti.“

Svou poslední společnost založil Andrew Carnegie v roce 1911. Jeho Carnegie Corporation byla čistě filantropická instituce, která se věnovala šíření znalostí a jejich porozumění. Byla to jeho poslední filantropická společnost založená přímo Carnegiem a vložil do ní své zbývají jmění ve výši 135 milionů dolarů. Tyto prostředky byly použity především na podporu vzdělávání a mezinárodního míru. 

Osudové setkání

Pro správce této společnosti vybral Carnegie své dlouholeté spolupracovníky a těm dal svolení přizpůsobit programy organizace době. Tehdy v darovací smlouvě napsal: „Podmínky na Zemi se nevyhnutelně mění, proto žádný moudrý muž nebude navždy svazovat správce na konkrétní cesty, příčiny a instituce… Nejlépe vyhovuje mým přáním pomocí vlastního úsudku.“

Carnegie byl pacifista, věřil, že ve vzdělání společnosti je klíč k mezinárodnímu míru. Byl zastáncem filozofie úspěchu a snažil se tuto filozofii šířit dál. Roku 1908 se poprvé setkal s mladým neznámým reportérem Napoleon em Hillem, který měl ambice studovat práva. Tehdy se Hill slavnému filantropovi zmínil, že si na svá studia práv chce vydělat peníze skrze rozhovory s úspěšnými lidmi. Chce zjišťovat, jak svého úspěchu dosáhli, a jejich příběhy sepisovat do časopisů. Na konci jejich prvního setkání se Carnegie ambiciózního reportéra zeptal, zda má dostatek odvahy, aby vykonal nabídku, kterou se mu chystá udělat. Hill tehdy odpověděl, že právě odvaha je to jediné, co má, a je připraven provést, cokoliv mu Carnegie navrhne. 

Hill se stal poradcem Andrewa Carnegieho a získal od něj doporučující dopisy, díky kterým se mohl potkat s nejúspěšnějšími lidmi tehdejší doby. 

Tehdy pronesl Carnegie řeč, která, když ji Napoleon Hill vyslechl, v něm zasadila semínko budoucího velkolepého díla. Hill se stal poradcem Andrewa Carnegieho a získal od něj doporučující dopisy, díky kterým se mohl potkat s nejúspěšnějšími lidmi tehdejší doby. Během svého dvacetiletého výzkumu, kdy studoval filozofii úspěchu, vyzpovídal více než 500 úspěšných lidí tehdejší doby a více jak 2 500 těch, kteří v životě neuspěli. Výsledkem jeho dvacetiletého výzkumu byla příručka ke kurzu Zlatá pravidla úspěchu (The Law of Success). V roce 1937, poté již jako uznávaný autor, vydává Napoleon Hill své životní dílo Think and Grow Rich. Jeho knize, která u nás vychází pod názvem Myšlením k bohatství, je přičítán velký díl na ukončení velké hospodářské krize a je doposud označována za jednu z nejprodávanějších knih všech dob. Nic z toho by se ale patrně nestalo, pokud by tehdy nejbohatší muž světa nepronesl k mladému reportérovi následující řeč:

„Tvůj nápad psát příběhy o lidech, kteří jsou úspěšní, je jistě chvályhodný a rozhodně ti ho nemíním rozmlouvat. Ovšem musím tě také upozornit, že pokud chceš být trvale prospěšný nejen nyní žijícím lidem, ale i dalším generacím, musíš si najít čas a kromě příčin úspěchu utřídit i příčiny neúspěchu. Na světě jsou miliony lidí, kteří nemají ani nejmenší zdání o příčinách úspěchu a neúspěchu. Školy a univerzity učí prakticky vše kromě principů osobního úspěchu. Požadují, aby mladí muži a ženy strávili čtyři až osm let nabýváním abstraktních znalostí, ale neučí je, co s nimi dělat, až je získají.

Svět potřebuje praktickou a srozumitelnou filozofii úspěchu, utříděnou z faktických znalostí, získaných ze zkušeností mužů a žen ve velké univerzitě života. Na celém poli filozofie nenacházím nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo druh filozofie, kterou mám na mysli. Máme pár filozofů, kteří jsou schopni učit muže a ženy umění života. Mám pocit, že tohle je výzva pro mladého člověka tvého typu; ale sama ambice k úkolu tohoto druhu nestačí. Ten, kdo tento úkol vykoná, musí mít odvahu a vytrvalost.

Tato práce vyžaduje alespoň dvacet let neustálého úsilí a během této doby si bude muset její vykonavatel zajišťovat živobytí jiným způsobem, protože tento druh výzkumu není na začátku nikdy výnosný. A vůbec ti, kteří přispívají společnosti prací tohoto druhu, musí čekat nějakých sto let a uznání své práce se dočkají až po své smrti. Pokud tuto práci přijmeš, neměl bys zpovídat jen těch pár úspěšných, ale také spoustu těch, kteří selhali. Měl bys pečlivě zkoumat mnoho tisíců lidí, kteří byli označeni za ‚neúspěšné‘. Tím myslím muže a ženy, kteří v životě došli až do bodu zklamání, protože nedosáhli cílů, které si stanovili a ze srdce si jich přáli dosáhnout. Jakkoli se to může zdát rozporuplné, mnohem víc se o úspěchu naučíš od neúspěšných lidí než od takzvaných úspěšných. Naučí tě totiž, co nemáš dělat.

Pokud svou práci vykonáš úspěšně, dojdeš na jejím konci k velkému překvapení. Zjistíš, že příčina úspěchu není něčím, co je od člověka odděleno; je to síla ve své podstatě tak nehmatatelná, že si jí většina lidí nikdy ani nepovšimne; síla, která by správně mohla být nazývána ‚jiné já‘. Za zmínku stojí fakt, že toto ‚jiné já‘ zřídkakdy využívá svého vlivu nebo se nějak projevuje, kromě případů neobvyklého stavu nouze, kdy jsou lidé v době nepřízně a dočasného nezdaru nuceni změnit své zvyky a vymyslet způsob, jak se z takových nesnází dostat.

Zkušenost mě naučila, že člověk není nikdy tak blízko úspěchu než ve chvíli, kdy má pocit, že je zcela zahlcen ‚neúspěchem‘, protože právě v těchto situacích je donucen přemýšlet. Pokud přemýšlí přesně a vytrvale, zjistí, že takzvaný neúspěch není obvykle ničím jiným než znamením, že se má vyzbrojit novým plánem nebo záměrem. K většině skutečných neúspěchů dochází kvůli omezením, která si lidé nastavili ve své mysli. Pokud by měli odvahu udělat ještě jeden další krok, na svou chybu by přišli.“