7 NAVZDORY PANA IKEA

7 NAVZDORY - pana ikea

Nemyslíte, že jste mohl mít jen štěstí, zeptal jsem se ho provokativně. INGVAR KAMPRAD se upřímně zasmál. „Určitě. Čím víc jsem pracoval, tím víc štěstí jsem měl.“ Než slavný švédský podnikatel v 91 letech zemřel, byl třetím nejbohatším Evropanem. Nechce se tomu věřit. Vypracoval se z nuly a nikdy si nepůjčil. Ani nevydal akcie. Vznik i celý rozvoj společnosti IKEA, než firmu předal synům, financoval jen z příjmů od zákazníků – ze zisku. Přitom pro podnikání neměl předpoklady. Stálo proti němu dokonce 7 „navzdory“. Každé mohl použít jako výmluvu. „Jenže všechny nevýhody se staly mým požehnáním, jakmile jsem je tak začal vidět,“ říkal Ingvar Kamprad, který byl odmala dyslektik a trpěl tzv. slovní slepotou. Dlouho obtížně rozeznával hlásky a písmena neuměl skládat do slov. „Byl jsem tak hloupý, že mě ani nenapadlo rezignovat,“ usmíval se, ale pak s vážností dodal: „Když se od dětství perete s poruchou, nepřijde vám divné prát se se životem.“

TEXT: PETR CASANOVA

1) Navzdory době

Ani ne tříkilogramový Ingvar přichází na svět 30. března 1926. Švédsko je chudou zemědělskou zemí. Ingvarovi jsou tři roky, když kolaps akcií na americké burze uvrhá celý svět do Velké hospodářské krize. Kampradovi mají štěstí, že žijí na úrodném jihu země – za zhoršených podmínek, ale dál farmaří. Vesnice Agunnaryd a osada Elmtaryd. To je prostor, kde malý Ingvar vyrůstá. Z celé planety zná jen sousedy a tito sousedé znají jen sepětí, skromnost a dřinu. Hodnoty, ve kterých je Ingvar vychováván.

Žije ve zvláštním systému, kde se lidem nedostává peněz, ale lidé je vlastně nepotřebují. Co na venkově mohou, to si sami vypěstují a odchovají. A co si nevypěstují a neodchovají, to si vyměňují se sousedy. Nekonkurují si, spolupracují. Nenapadá je, že by jeden druhého mohli ošidit a zničit, protože se vzájemně potřebují. Ingvarův otec přispívá komunitě tím, že večer po návratu z pole vyrábí na koleně zápalky. Malého Ingvara využívá jako poslíčka. Kluk od šesti let po návratu z vyučování obchází sousedy a učí se směňovat. Navíc se učí sám i nějak přispět. Spolu s matkou vyrábí po večerech papírové vánoční ozdoby, chytá ryby, vydroluje semena.

Za pomoc dostává od rodičů o kulatých desátých narozeninách nejluxusnější představitelný dárek – ojeté jízdní kolo. „To máš na volný čas,“ nabádá ho tatínek. Ingvar ale poprvé zavrtí hlavou. Uvědomuje si, že teď může objíždět se sortimentem i vzdálenější venkovské farmy – i ty, kde ještě nikdy nebyl a kde žijí lidé, kteří možná potřebují, umějí a mají ještě něco jiného. Je to první záchvěv podnikatelské mysli.

2) Navzdory poruše

Už když jako šestiletý obcházel první sousedy, všimli si, že s ním něco není v pořádku. Měl malou slovní zásobu, nezvládal číst ani s dětmi vytleskávat slova po slabikách. Ale tři slova opakoval stále: „Co–potřebujete–příště?“ Ingvarovi rodiče si dokonce myslí, že v jeho případě nejde o dyslexii, ale o svéhlavost. Když mu otec říká například: „Vem sousedům ještě tohle, třeba to za něco vyměníš nebo prodáš“, Ingvar zarytě opakuje: „Nevezmu to. Unesu jen omezený počet věcí. Když vezmu to, co možná nepotřebují, zaberu místo tomu, co možná potřebují a co bych lépe směnil nebo prodal.“ Ačkoli věci nosí zpočátku jen v rukou, potažmo vozí na kárce, přemýšlí, jak (dnešními slovy) optimalizovat dopravu a věnovat pozornost pouze tomu, co má obchodní potenciál – co lidé potřebují. Jako kdyby kárka byla sklad a on se učil hospodařit 

3) Navzdory mládí

„Tu máš něco od cesty,“ jsou k němu štědří jak sousedé, tak otec. V Ingvarově dlani se množí drobné, které klouček pečlivě schraňuje a vrší. Když je mu sedmnáct let, kupuje si velmi starý mlékárenský náklaďáček. Ano, stojí ho téměř veškeré úspory, jenže Ingvar chápe, že s pomocí náklaďáčku 1) pobere víc a 2) dojede dál.

„Uvědomil jsem si, že

soucit něco stojí. Čím

měkčí budu k sousedům,

tím nižší bude

můj vlastní zisk.“

Celému sousedskému okolí navíc dává najevo: „Podívejte, jsem úspěšný, zmohl jsem se navzdory svému mládí.“ Když jezdí náklaďáčkem na trhy do vzdálenějších obcí a měst, poprvé se ho sousedé ptají, zda neví o něčem, čím by se tam mohli přiživit, potažmo jestli nějakou pomoc nehledá on sám.

Je rok 1943, druhá světová válka v proudu, znovu bída. „A co umíte?“ ptá se tedy jednoho ze sousedů a nechává se pozvat do jeho dílny. Vidí, jak po večerech stlouká jednoduchý nábytek. Stolky, stoličky, truhly, verpánky, poličky. „Dobře, zkusím to prodat. Zjistím, za kolik to jsou lidé ochotni koupit, a vezmu si provizi.“ Soused přikyvuje. Ví, že i kdyby kluk přivezl z města jakýkoli peníz, pro něj to bude pořád peníz navíc. Ingvar tak pokládá základ komisního prodeje. Sám nic neriskuje. Nábytek odebírá, aniž by za něj něco platil. Buď jej prodá, nebo jej přiveze zpátky neprodaný. Nemůže prodělat. Pak ho napadá ještě lepší model. Lepší pro něj i pro souseda. Protože na trhu zjišťuje skutečnou tržní cenu zboží pro zákazníka, ví, kolik může sousedovi zaplatit už dopředu při převzetí zboží. Soused tak ihned na ruku dostává peníze a nemusí se starat o prodej svého zboží. Ingvar pak na trhu požaduje svoji cenu. Tady se v něm probouzí už zřejmý podnikatel. „Uvědomil jsem si, že soucit něco stojí. Čím měkčí budu k sousedům, tím nižší bude můj vlastní zisk.“ A tak je při vyjednávání tvrdý… A úspěšný.

Celá vesnice Agunnaryd vidí toto: Ingvar se vzmáhá. Na boku jeho náklaďáčku je původní mlékárenský nápis dávno přetřen zkratkou IKEA. Znamená to: Ingvar Kamprad, Elmtaryd, Agunnaryd. Jméno a bydliště dyslektika ve čtyřech písmenech. Soused, s nímž Ingvar spolupracuje, ho stále zásobuje novým a novým nábytkem. A sám si dopřává stále vyšší životní úroveň. Ostatní sousedé, s končící se druhou světovou válkou, mají stále stejně hluboko do žlabu. Přitom i oni umějí stloukat nábytek…

„Ingvare, odvez něco do města i z mé dílny,“ začíná slýchat podnikavý mládenec. „Dělám lepší židle a dám ti je levněji.“ Přeloženo v Ingvarově hlavě: Budu moci prodávat vyšší kvalitu, tedy požadovat vyšší cenu, přitom proti nižším nákladům. To znamená: Moje marže bude VÝRAZNĚ vyšší. Nebo: „Dělám i něco jiného, co Tvůj soused nedělá.“ Přeloženo v Ingvarově hlavě: Rozšířím produktové portfolio. A tak náhle na trhy vozí i obrazové rámy, věšáky, lavičky, ba i skříně a poličky. Navíc sousedé se poprvé navzájem stávají konkurenty. Ingvar mazaně využívá limitovanou kapacitu korby svého náklaďáčku. „Promiňte, sousede, ale vezu sousedovu objemnou lavici. Ledaže byste mi ještě slevil a já tam váš stojan vezmu místo ní.“ Začíná první velký podnikatelský boom Ingvara Kamprada. Maximalizace zisku. Den za dnem, kdy vozí plný náklaďák nábytku, si však uvědomuje jiný problém: Jak maximalizovat výnosy? Jinými slovy: Jak prodávat v jednom okamžiku ještě VÍCE zboží, než kolik se vejde na korbu jeho přepravníku? 

4) Navzdory logice

Je rok 1953

a sedmadvacetiletý Ingvar provádí klíčový krok. Odvažuje se otevřít vlastní prodejnu. Není sice nic moc, nachází se v nejbližším městečku Älmhult. To proto, aby zkombinoval co nejkratší vzdálenost (tudíž nejnižší náklady na pohonné hmoty při dopravě nábytku) a co největší populaci (tudíž počet potenciálních zákazníků). Má to však problém: městečko je ukryté hluboko v lesích. Ve své rodné vesnici za to sklízí posměch. Sousedé, kteří s ním až dosud spolupracovali, vyjadřují zděšení, že na tak odlehlé místo přece moc nových zákazníků nepřijede. Ingvar tak sahá k dvojnásobnému mistrovskému obchodnímu tahu:  Právě na těchto argumentech staví své vyjednávání o co nejnižším nájemném s radou městečka Älmhult. „Chcete tady mít prodejnu nábytku? Chcete se stát přitažlivější obcí? Chcete na jednu stranu přispět k rozvoji služeb pro stávající obyvatele a na druhou stranu být zajímavou volbou pro možné přistěhovalce? Chcete více vybrat na daních?“ Chytré otázky vzbuzují v městské radě vzruch a představivost. Výsledek zasedání? Ingvar dostává symbolické nájemné. Jenže na stejných argumentech staví i své vyjednávání se sousedy o nižší ceně nábytku. „Jestliže chcete, aby do takového zapadákova přijel někdo z většího města, musíte mu dát důvod. Tím je právě co nejnižší cena.“ Dodává však: „Když se ale zpráva o obchodě s nejnižší cenou v celém kraji rozkřikne, prodáte mnohem více kusů nábytku, to znamená, že budete mít doma na hromádce v součtu mnohem více peněz.“ Sousedé uznávají, že na tom něco je, a přistupují na další snížení ceny. Výsledný marketing první prodejny IKEA je jasný: „Nízké ceny, jaké nenabízí žádný velký obchod. Plus přímo  majitel obsluhuje! Veškeré požadavky budou vyslyšeny a na místě okamžitě vyřešeny k vaší spokojenosti!“ Z Älmhultu se stává víkendové dostaveníčko širokého okolí. Ingvar opravdu obsluhuje, a to ze tří podnikatelských důvodů: marketing, co nejnižší náklady na zaměstnance a sběr dat. Ingvar se z první ruky dozvídá, co zákazníkům vadí, co si přejí, tedy jak může vylepšit nabídku a zákaznický servis. Jinými slovy: jak může zvětšit svou obchodní atraktivitu a dále zvyšovat své výnosy a zisky. Vyhovuje jim. Z toho plyne stále větší známost a úspěch jeho prodejny. Jeho služba se totiž v čase zlepšuje. Nabídka jde stále více naproti aktuální poptávce. IKEA se stává top-of-mind – prvním, co se člověku v kraji vybaví, když potřebuje nábytek. Ingvar v té chvíli vstoupí na lákavý, ale křehký led. Rozhodne se ještě více zvýšit svůj zisk.

5) Navzdory vzpouře

„Už nejsem jen prodejcem vámi vyrobeného zboží. Jsem také poskytovatelem cenných obchodních informací. Díky mně víte, co a jak máte vyrábět. Jsem prakticky vaším agentem,“ říká Ingvar na setkání se spolupracujícími sousedy. Chce, aby jeho široký  obchodní přínos ocenili finančně. Jinými slovy – aby potřetí snížili svou cenu. Naráží. Rok 1955. Venkovští truhláři se bouří. Už se odmítají dát Ingvarem sdírat z kůže. Oznamují mu, že s dodáváním nábytku do prodejny IKEA ze dne na den končí.

„Už nemám. Přijďte si pro sestavený kus zítra. Mám to vzadu ještě nesložené.“

Zákazník vyslovil větu, která změnila budoucnost firmy IKEA:

„A když si to sestavím doma sám, bude to levnější?“

Devětadvacetiletý Ingvar věří, že si to dodavatelé rozmyslí. Vždyť nemají kam jinam svůj nábytek nabízet. Vzpomíná si na zkušenost z mládí: Soucit stojí peníze. Teď tedy hraje vysokou hru o pořádný balík. Ví, že prodává velké objemy zboží a že každý drobák z jednoho kusu znamená v celkovém prodaném množství velkou sumu. Jenže sousedé neustupují. Jejich dodávka končí. Ingvar postupně vyprodává zásoby a prodejna v Älmhultu se nebezpečně vyprazdňuje. Začíná tušit, že bude muset stáhnout roletu – jestliže něco nevymyslí. A on to vymýšlí… 

Ba dokonce ho to přivádí k rozhodujícímu obchodnímu modelu. Ingvar uvažuje takto: Čím vlastně disponuji a co mi naopak chybí? V mých obchodních aktivech je know-how. Vím JAK prodávat i CO prodávat. Rozumím tomu, jak funguje obchod s nábytkem. Chybí mi jen nábytek. „To přece musí být to nejmenší,“ zamýšlí se. „Když ho byli schopni vyrábět venkované, proč bych to nemohl dokázat já?“ krčí rameny Ingvar, od dětství vedený k manuální zručnosti. Za jeho rodným domkem stojí zahradní kůlna. V té se snaží skládat svůj vlastní jednoduchý nábytek. Záhy však vidí první zásadní problém: I kdyby dokázal nábytek sám složit, nemá ho před odvezením kde uskladňovat.

Sousedé měli sice také jen vlastní stodolu jako on, ale v součtu všech sousedů to znamenalo větší počet využívaných stodol. U prodejny v Älmhultu takový sklad měl. Napadlo ho tedy naložit na náklaďáček jen prkna a nábytek skládat až v Älmhultu.

A pak se to stalo… Se skládáním nábytku se pral před začátkem a po skončení otevírací doby. Přednostně se snažil skládat ty kusy, které z původních dodávek od sousedů již doprodával a byl o ně největší zájem. Nedokázal však dohnat odbyt jednotlivých kusů. Bylo to i logické: Jak by mohl být zdatný stejně jako celá skupina sousedů, když navíc většinu dne stál za prodejním pultem? A tak jednoho dne musel zklamanému zákazníkovi přiznat: „Už nemám. Přijďte si pro sestavený kus zítra. Mám to vzadu ještě nesložené.“ Zákazník vyslovil větu, která změnila budoucnost firmy IKEA:

„A když si to sestavím doma sám, bude to levnější?“

Ingvarovi se rozsvítí v hlavě: Jestliže zákazníkům začnu prodávat nesložený nábytek, ale s podrobným návodem na sestavení, pak to pro mě znamená:

+ ušetřený čas,

+ ušetřené peníze za plat nějakého pomocníka, zabývajícího se skládáním nábytku,

+ šanci nabídnout nábytek levněji, 

+ unikátní marketingový nástroj, 

+ možnost naštosovat ve skladu více nábytku, rozloženého do jednotlivých prken nebo v dobře skladných krabicích, 

+ být v tomto první a jediný.

Na výlohu v Älmhultu vylepuje záhadné oznámení, že prodejna v příštích týdnech projde rekonstrukcí a zásadní změnou nabídky, která nebude mít široko daleko obdoby. K úžasu revoltujících sousedů se vrací do rodné vesnice s úsměvem roztaženým přes celou tvář a připravuje celý koncept. Lepší skladnost, nižší cena, nižší náklady, výjimečnost pro zákazníka, a hlavně lépe využitý čas. Tím, že nemusí nábytek ještě skládat, může v uspořeném čase vyrobit víc jednotlivých dílů a ve výsledku tak prodat víc kusů nábytku (byť nesloženého). A zákazník to nebude vnímat negativně. Naopak, až Ingvarův obchod bude doporučovat známým, bude říkat: Víš, že tam dostaneš NÁBYTEK tak levně? Rozumíte? NÁBYTEK! Nikoli NESLOŽENÝ NÁBYTEK. Zákazníci budou primárně vnímat, že ušetřili, protože teď jim doma stojí nábytek, který by levněji nepořídili... Snad jen, že by si ho sami vyrobili. A to oni přece „neumí“... Úsměvné, že? Poté, co si ho sami vlastně vyrobili!

6) Navzdory kritickému bodu

Víš, že tam dostaneš NÁBYTEK tak levně? Rozumíte? NÁBYTEK!

Nikoli NESLOŽENÝ NÁBYTEK. Zákazníci budou primárně vnímat,

že ušetřili, protože teď jim doma stojí nábytek, který by levněji

nepořídili... Snad jen, že by si ho sami vyrobili. A to oni přece

„neumí“... Úsměvné, že? Poté, co si ho sami vlastně vyrobili!

Rok 1958. Dvaatřicetiletý Ingvar znovu otevírá prodejnu v Älmhultu. Zákazníci si okamžitě zvykají na nový koncept nábytku i novou podobu jejich rodinného víkendu – v rámci sobotního výletu do prodejny nábytek zakoupí, v neděli ho společně sestaví. Ostatně, Ingvar na rodinném charakteru staví celý podnikatelský model. Přímo v prodejně zavádí samoobslužnou restauraci a svého prvního zaměstnance najímá do místa, kde by ho nikdo nečekal – hlídá dětský koutek. IKEA začíná mít mezi jihošvédskými rodinami takovou oblibu, že prodejna praská ve švech, obrat týden co týden prolamuje nové rekordy a Ingvar se neodvratně blíží kritickému bodu: Už nebude schopen vyrábět všechny díly tak rychle sám. Rok 1959. „Promiňte, sousedé, vás už nebudu potřebovat,“ říká Ingvar zkoprnělým bývalým spolupracovníkům, kteří si revoltu rozmysleli. Tentokrát to už není žádná vyjednávací strategie, ale čistě vývoj. Třiatřicetiletý Ingvar už „thinks big“, jak říkají Američané – přemýšlí ve velkém. Uvědomuje si potenciál konceptu nejen pro celou oblast jižního Švédska, ale pro celé Švédsko... Drobné truhláře nepotřebuje. Bude řešit velké objemy zakázek. A tak oslovuje truhlářské manufaktury. 

„Nesměl jsem přijít jako

prosebník, který potřebuje

je. Musel jsem přijít jako spása, kterou potřebují oni,“ vzpomíná. Byl to zlomový okamžik. Věděl, že vyjednávací pozice, kterou si nastaví, rozhodne o tom,

kdo zbohatne

– manufaktury, nebo on.

Cestou do první manufaktury si uvědomuje, jak je důležité správně nastavit svou pozici při vyjednávání. „Nesměl jsem přijít jako prosebník, který potřebuje je. Musel jsem přijít jako spása, kterou potřebují oni,“ vzpomíná. Byl to zlomový okamžik. Věděl, že vyjednávací pozice, kterou si nastaví, rozhodne o tom, kdo zbohatne – manufaktury, nebo on.

V tomto bodě je také možné nalézt první odpověď na otázku, jak se „outsider“ mohl stát jedním z nejbohatších Evropanů. Ingvar Kamprad přichází na jednání s manufakturami jako spasitel. Podotýká, že je schopen vyřešit jejich problém s odbytem. Dobře ví, že v dosavadním standardním modelu výrobce něco vyrobí na sklad a potom se to přes obchodníka zoufale snaží prodat. Ingvar představuje opačný model: Poptává již konkrétní produkty, které odebere ve velkém objemu. Pro manufaktury to představuje nulové obchodní riziko. A navíc, aby Ingvar zrychlil výrobu (a tím i příliv peněz pro výrobce, jak zdůrazňuje), nepotřebuje složený nábytek, ale postačí mu nesestavený. „Zvažte, že vaši lidé budou moci ve stejném časovém období vyrobit více kusů nábytku, protože budou vyrábět jenom  jednotlivé díly. A já všechny od vás ihned odeberu!“ Ingvarova řeč si majitele manufaktur okamžitě získává. Znejistí nad jedinou otázkou: Jak vůbec mají nacenit nábytek, který z jejich manufaktur odejde nesestavený? S něčím takovým neměli zkušenosti.

„Cenu stanovím já,“ navrhuje Ingvar. „Vy mi pouze sdělíte, zda pro vás taková cena má obchodní smysl. Když ne, nic se neděje – půjdu o dům dál. Tam, kde o tak snadné zakázky a tak velké objemy budou mít zájem,“ pohrozil. „Mimochodem,“ dodal, aby o výhře u jednacího stolu rozhodl definitivně, „veškerou dodávku vám zaplatím okamžitě při převzetí. To definitivně změní život vaší firmy. Žádná výroba na sklad, za kterou dělníkům musíte zaplatit záhy, ale od zákazníků peníze nemusíte vidět nikdy, když zboží neudáte.“ Továrníci ochotně přistupují na dohodu. Stávají se exkluzivními dodavateli jen pro spasitele Kamprada, který jim ubral hlavní obchodní starosti – jak prodat zboží a zaplatit dělníky.

Obojí řeší IKEA. Ihned.

Ingvar se tím zcela zbavuje hlavní starosti, kde vzít zboží bez vlastní práce, vyrobené profesionálně a se zárukou, potažmo kde kolekce rozvíjet o nově navržené druhy nábytku, a to prakticky v jakémkoli vyrobeném objemu. Před Ingvarem Kampradem klečí celé Švédsko. Prodejny, které čekají na otevření – podle modelu v Älmhultu. A poprvé ho napadne, že to hranicemi Švédska ani končit nemusí.

7) Navzdory vlnám osobním, konkurenčním i politickým

Tu a tam dává život Ingvarovi kopanec. Někdy více jeho vinou, jindy méně. Vypořádat se však musí se všemi kopanci. Pozoruhodné na tom však je, že čím více kopanců zažívá, tím odolnější i vynalézavější je. Ostatně, říká se tomu zkušenost... Příklady?

Rok 1960. Čtyřiatřicetiletý Ingvar zažívá to, čím si musí dříve nebo později projít asi každý. Je-li jeho život doposud jen plný úspěchů, musí přijít natlučení. A čím déle trvá období plné úspěchů, tím více si i Ingvar myslí, že je neomylný a může si dovolit JAKÝKOLI obchodní tah. Zničehonic totiž investuje do oboru, jemuž nerozumí. Bez rozmyslu kupuje továrnu na výrobu televizorů v Helsingborgu. „Myslel jsem si, že jsem Midas – na co sáhnu, to se promění ve zlato,“ přiznává s odstupem času, ale rád, že facka přišla už tak brzy. „Neumím si představit, do čeho všeho bych se neváhal pustit a pro jakou bláznivou představu se třeba i zadlužit, kdyby to s továrnou na televizory vyšlo.“ Je to jeho první velký prodělek. A zkušenost, že švec by se měl držet svého kopyta. „Správně jsem odhadl to, že televizor bude spotřební součástí domácnosti, ale nedošlo mi, že se automaticky nekupuje společně s nábytkem, a navíc že zákazníci nemají žádný zvláštní důvod kupovat televizor u mě. Ten totiž jako skládačka nebyl k dispozici,“ usmívá se.

Rok 1961. Pětatřicetiletý žralok Ingvar už je na černé listině jak výrobců, tak prodejců nábytku. Kdo z nich nekrachuje, strádá. A kdo ještě nestrádá, dokáže si představit, že s rozmachem firmy IKEA strádat bude. Konkurenční prodejci nábytku tedy obcházejí manufaktury, se kterými Ingvar spolupracuje, a žádají je o vypovězení exkluzivní smlouvy. Drzost? Ne, promyšlený plán. „Kamprad v mládí sympatizoval s fašisty!“ vytahují na něj. „Jste snad nepřátelé lidu?“ Nebo: „Když budete vyrábět pro nás, dáme vám víc peněz než Kamprad. Hlavně ale zrušte spolupráci s IKEA!“ Tolik prodejci. Zášti se není co divit, vždyť je Kamprad svým podnikáním likviduje. Aktivní ovšem jsou i ti výrobci nábytku, kteří vinou uvadání svých prodejců přicházejí o odbyt. Protože nemohou přímo působit ani na Kamprada, ani na jeho manufaktury, ustavují alespoň společný fond, ze kterého financují mediální štvanice proti Kampradovi.

Rok 1973. Ingva, jako nejbohatší Švéd, leží v žaludku už i vlivným lidem. Rodí se legislativa, která ovlivňuje Švédsko na dlouhé dekády. Aby IKEA odváděla vyšší daně, mění se zákon. Svůj cíl však paradoxně úplně míjí. Sedmačtyřicetiletý Ingvar dává rodné zemi vale.

Stěhuje se do Švýcarska, kam přehlašuje své trvalé

bydliště, a to na dlouhých čtyřicet let.

„Kdo jde s fašistou Kampradem, je jako on!“ burácejí titulky. Vylekané manufaktury tak vyrozumívají Ingvara, že pro něj přestávají vyrábět. Nedochází jim, že tím dělají osudovou chybu. Ingvar jako kdyby zažíval déjà vu – intenzivní pocit, že toto už jednou poznal. A také PŘEČKAL. „Když nechcete vy, fajn, budou chtít jiní,“ vysmál se přece kdysi revoltujícím sousedským truhlářům. Nyní prakticky totéž zopakoval švédským manufakturám. Vydal se získat dodavatele do zahraničí. To podstatně mění celý koncept IKEA. Stává se z ní mezinárodní firma. První dodavatel je vyjednán v Polsku, dokonce výrazně levnější než kterákoli švédská manufaktura.

Současně s tím Ingvar Kamprad přestává vnímat švédské hranice. Otevírá první zahraniční  prodejny, a to postupně v celé Skandinávii – Norsku, Dánsku i Finsku. Ingvarovy konkurenty i bývalé spolupracující manufaktury zachvacuje vrcholná hořkost, ale i bezradnost. Zdá se, že ve Švédsku neexistuje podnikatelská síla, jež by ho mohla zastavit.

Rok 1968. Kampaně ve švédských tiskovinách, že Kampradův nábytek je údajně ze vzácných dřevin z deštných pralesů, nebo že ve východoevropských továrnách jsou údajně zaměstnávány děti, jsou někdy hloupé, jindy trapné, v každém případě všechny rychle a neúspěšně chladnou, protože nemají přesah do zahraničí. A Ingvar už Švédsko nepotřebuje. Navíc se usmívá pod vousy. Ví, že čím méně se nepřátelé soustředí na sebe a čím více na něj, tím více sami stagnují a on vydělává. Všem sokům pak vytírá zrak, když svolává tiskovou konferenci, na které oznamuje, že si jako vůbec první podnikatel ve Švédsku zakoupil moderní počítač. Ten o velikosti jedné místnosti. To žádný jeho konkurent opravdu říct nemůže…

Rok 1973. Ingvar, jako nejbohatší Švéd, leží v žaludku už i vlivným lidem. Rodí se legislativa, která ovlivňuje Švédsko na dlouhé dekády. Aby IKEA odváděla vyšší daně, mění se zákon. Svůj cíl však paradoxně úplně míjí.

Sedmačtyřicetiletý Ingvar dává rodné zemi vale. Stěhuje se do Švýcarska, kam přehlašuje své trvalé bydliště, a to na dlouhých čtyřicet let. Ve Švýcarsku zároveň otevírá svou první prodejnu mimo oblast Skandinávie. Současně v Nizozemsku zakládá nadaci Stichting INGKA (akronym jeho jména a příjmení), do které převádí svůj většinový obchodní podíl v IKEA.

Sám se stává prezidentem nadace a jednou provždy tak řeší problém se zdaněním. Stává se konkurenčně nepolapitelným a dobře ví, že svůj úspěch si může pokazit jedině sám. On ale chyby prakticky nedělá. Přes sousední Německo se rozšiřuje nejprve do celé kontinentální Evropy, pak také do všech ostatních světadílů.

V čínské Šanghaji otevření obřího obchodního domu IKEA využívá k zakoupení alespoň jednoho doplňku do domácnosti rekordních osmdesát tisíc zákazníků hned v první den. Ingvar Feodor Kamprad je jednu chvíli neoficiálně nejbohatším podnikatelem světa, bohatším než Bill Gates.

Ano, ten dyslektik z izolovaného venkova, jemuž se posmívali, když si otevřel první prodejnu v lesích. Ano, ten mladý utřinos, od kterého si sousedé nechtěli nechat diktovat ceny a odmítli s ním spolupracovat – přesvědčeni, že bez nich podnikat nedokáže. Ano, ten přemýšlivý podnikatel, jemuž mnohokrát chystali a věštili bankrot. Jenže, jak Kamprad říká, vlka nikdy nezajímá, co si myslí ovce. „Nebýt klacků, které mi všichni házeli do cesty, asi bych ani neobjevil obchodní model, kterým je dnes IKEA typická,“ říkal devadesátník Ingvar.

Vedením firmy už dávno pověřil své syny Petera, Jonase a Mathiase. Nadále jim však, až do své smrti v roce 2018, dělal strategického poradce. Nebo spíše strategického rodiče. Nedovolí totiž synům, aby se uspokojili stávajícími obraty. „Jaký úspěch?“ tvářil se nechápavě, když jste po něm chtěli, aby zbilancoval dosavadní historii své firmy. „IKEA má zastoupení jen v jedné čtvrtině světa. Vždyť jsme teprve na začátku,“ dodal.

Co vy na to? Inspirujete se? Nebo řeknete: „Ingvar měl jen štěstí...“?

ČÍM BYL ZAJÍMAVÝ INGVAR KAMPRAD

Dědeček z otcovy strany byl Němec, na přelomu 19. a 20. století odešel s rodinou budovat novou existenci do Švédska.

Vyrůstal na venkovské farmě v osadě Elmtaryd. Dnes byl její název standardizován na Älmtaryd. IKEA by se tedy správně měla přejmenovat na IKÄA. Jinak beze zbytku vyjadřuje rodnou adresu svého zakladatele: (jméno a příjmení) Ingvar Kamprad, (osada) Elmtaryd, (vesnice) Agunnaryd.

Zpočátku pomáhal otci prodávat zápalky, vlastnoručně vyrobené na koleni. Později svůj zápalkový byznys zdokonalil. Zjistil totiž, že ve velkých městech se dají pořídit obří velkoobchodní balení za mnohem výhodnější cenu a následně je rozprodávat po jednotlivých krabičkách. V tom se blížil podnikatelskému nášlapu Warrena Buffetta, nejúspěšnějšího investora moderních dějin, který jako dítě začínal jednotkovým prodejem plechovek Coca-Coly, které kupoval ve velkém zvýhodněném balení po šesti kusech ve strýcově supermarketu. Mimochodem, Buffett je podobná generace, jen o 4 roky mladší než Kamprad.

Za svou největší chybu v životě označil sympatizování s fašistickým hnutím Nysvenska Rörelsen (v překladu Nový švédský směr), když mu bylo 16 let. Angažoval se v něm do té míry, že ze svých výdělků platil nábor mládeže. „Byla to krátká a hloupá kapitola mého mládí. Myslel jsem, že to ocení můj dědeček, který mi vyprávěl, jak vyrůstal v Sudetech.

Říkal jsem si pyšně, že v sobě mám trochu německé krve, a když se někde ozývá německý nacionalismus, měl bych se přihlásit i já. Dnes se za to strašně stydím. Vůbec jsme nevěděli, co ve skutečnosti fašismus znamená, neměli jsme kompletní informace a byli jsme z hlediska životního rozhledu pořád děti.“

Až do roku 2014 žil ve Švýcarsku – v „daňovém vyhnanství“, jak sám říkal. Poté, co se ostré hrany vzájemných vztahů a osočování se švédskými politiky otupily a ustoupila i Ingvarova trucovitost, do rodného Švédska se vrátil. Bydlel v historické provincii Småland, kde se narodil on, a i třeba spisovatelka Astrid Lindgren.

Ingvar Kamprad samozřejmě nechyběl v žebříčku TOP 500 nejbohatších podnikatelů světa. Zemřel ve věku 91 let a až do své smrti se aktivně zapojoval do strategického vedení firmy IKEA.